Štít svého města

27. února 2010 v 21:55 | Nikki |  6. Povídkové pokusy a tak
Znáte příběh o Troje? Myslím, že ano. Doufám, že vám něco řekne i jméno nejstatečnějšího vojevůdce na straně Troje, nejstaršího prince Hectora. Mám ho z nějakého důvodu ráda, zdá se mi jako skvělý muž, který měl svou češt, zodpovědnost a který se postavil za svůj domov a dokázal bojovat!

Poznámka: Byl nejstatečnější, nejsilnější bojovník, ale byl i muž.
Postavy: Hector, Andromacha
Doba:15. - 12. století př. n. l.
Žánr: Romantika, smutné
Přístupnost: Přístupné



Bitevní vřava. Tisíce mužů padne za jeden ušlechtilý cíl. Za obranu domova, za vítězství, za moc.
Slunce neúprosně pálí, brnění se jeví jako největší nepřítel a přesto tisíce cizích mužů s oštěpy a meči se žene proti vám.
A pak nastane ticho. Zbude jen krví zalitý písek. Mrtví přátelé v narychlo vykopaných hrobech. Hořkosladký pocit vítězství.
Někdy se ptal, jestli to má vůbec cenu? Když nikdo neútočí přímo na jeho město, tak proč by měl posílat muže, otce, syny, milence do boje? A přesto ho jeho vojskou milovalo. Říkají o něm, že je nejsilnější a nejstatečnější bojovník. Štít svého města.
Vjel branou do svého města. Lidé ho v ulicích vítali, dívky ho zasypávaly květinami - hrdina se vrátil.
Seskočil z koně až u paláce. Rychlými kroky zdolal několik schodů a již byl v náručí své matky, která mu polibky pokryla obě tváře, již stál před otcem, který ocenil jeho práci. Byl konečně doma.
,,Měl by ses oženit, synu," nakousnul u večeře otec téma, o kterém už dávno chtěl se svým nejstarším pohovořit.
,,Máš pravdu," přikývnul tmavovlasý mladík zamyšleně. ,,Rád bych založil rodinu."
Příbuzenstvo uznale pokývalo hlavou, jinou odpověď sice nečekalo, ale přesto byli rádi, jak se to vyvíjí. Théby, na severu od pohoří Kithairon, byly silné a nikdo si nepřál válku s nimi. Naopak - mír mezi oběma městy se vyplácel a mělo to tak být i nadále.
,,Král Étione má dceru. Je prý velice ušlechtilá," pokrčil rameny král Tróje.
,,Ušlechtilá," zopakoval jeho nejstarší syn. Co to mohlo znamenat? U žen se hovoří většinou o jejich kráse, talentu či inteligenci. Ušlechtilá. Ušlechtilost přece může mít tolik podob a on má s jednou z nich strávit život.
,,Už jsem s ním mluvil o vašem sňatku a souhlasil. Myslím,že by bylo rozumné, kdybys nic nenamítal."
,,A ona také nenamítá?" optal se.
,,Hectore!" okřikla ho okamžitě matka. Vždyť žena přece nikdy nic nenamítalo. K té se jen přišlo, řeklo se ji - Vdáš se a basta. Musela poslechnout, buď po dobrém nebo po zlém. Když se ona vdávala, tak byla ještě holčička. Nenapadlo ji, že by její manžel mohl být zlý tyran, představovala si ho jako statečného, hodného a krásného chlapečka se kterým si bude hrát a jednou, až nastane ten správný čas, tak se stane jeho královnou a budou spolu vládnout. Nebo spíš on bude vládnout a ona bude stát po jeho boku.
Skutečnost ostatně nebyla o nic horší. Její manžel se choval laskavě. Byl už dospělý, vdovec s jedním synem.
,,Bude mi ctí se s ní oženit," pronesl tedy poslušně, jak se slušelo. Co taky na tom. Rodinu si založit chtěl a bez manželky to nejde. Hodlal se oženit, co nejlépe pro dobro svého lidu a tohle nebylo zrovna velké zlo.

Thébské lodě se v zátoce objevily o půl roku později. Hector spolu s rodiči a mladším bratrem stáli na pobřeží a hleděli na bílé plachty. Bylo jaro, slunce už vystoupalo vysoko na obzor a hladina moře se třpytila jako diamanty, vlny se jemně pohupovaly a rackové výkřiky vítali svatební průvod.
Z lodí vystoupilo mnoho mužů, kteří pomáhali na břeh ženám, které doprovázely svou princeznu. Vesměs to byly všechno švadleny a služky, které se zase vrátí zpět. Jen minimum z nich tu zůstane.
Hector nedočkavě přešlápnul, aby alespoň ulevil svým zdřevěnělým nohám. Jeho hnědé oči nedočkavě bloudily tu po tvářích lidí, tu po palubě lodi, občas je přimhouřil, aby lépe viděl, ale svou manželku snad ani nezahlédnul.
Konečně se na břehu alespoň objevil král Théb a srdečně se vítal s jeho otcem a švitořil, jak je krásné, že se ty děti dají dohromady.
A pak to přišlo. Po několika minutách prázdného tlachání vystoupila z jedné lodi mladá dívka, jistě o pár let mladší než ona. Měla vlasy kaštanové barvy, které ji splývaly do půli zad, vepředu jejich tvar pak držela zlatá čelenka. Z té dálky rozeznal, že je vysoká, ale přitom jaksi drobně dětská.
Přidržovala si bílou róbu a seskočila z loďky aniž by využila pomoc jakéhosi vojáka. Pak zvedla hlavu. Hector přistiženě tu svou zase odvrátil, aby se alespoň zdálo, že poslouchá rozhovor otců.
,Áaaa," nadechnul se král Éetion, když princezna se svým průvodem přikráčela blíž. ,,Moje dcera Andromacha."
Zblízka se mu zdála půvabná, i když by mohl říct, že to nebyla klasická kráska. Měla vysoké čelo, blankytně modré oči, drobný nos s několika pihami a jemně vykrojené rty. Jsou snad určené k zulíbání, pomyslel si v duchu a konečně k ni pozvedl pohled. Princezna si ho mezitím nadšeně prohlížela. Slyšela už o něm mnoho a díky tomu z něj měla strach. Velký válečník, říkali, ale zatím vypadal mile a příjemně. Do tváří se ji vehnala červeň - moc se ji líbil.
Celé shromáždění se mezitím přesunulo do paláce. Vzácní hosté se ubytovaly v komnatách, služebnictvo bylo naskládáno do různých komůrek a přípravy na svatbu se blížily ke konci. A ještě, aby ne. Svatba se měla konat za týden.
Když Hector večer ulehal do postele, těšil se až si se svou snoubenkou promluví. Až dosud na to nebyla vhodná příležitost a to ho dráždilo. Chtěl o ni zjistit, co nejvíc. Hned zítra, sliboval si, ale nepodařilo se mu to. Celý týden se nějakým zázrakem ani jednou nedostal do blízkosti Andromachy. Zahlédnul ji akorát koutkem oka a najednou s ní stál před oltářem, kde se zavazoval věrností.
Večer pak konečně měli ulehnout v jednom loži. Hector vešel do prázdné komnaty a shodil ze sebe vrchní šatstvo. Bylo dost dusno.
Vyšel z pokoje na terasu a opřel se o zábradlí, aby měl pohodlnější výhled na nebe. Bylo jasno, hvězdy zářily jako by pociťovaly stejné nadšení jako on. Dnes jistě věštci učiní mnoho proroctví.
Cosi se za ním v pokoji šustlo. Otočil se a spatřil zjevení. Andromacha tam stála v obyčejné bílé košili, prostovlasá a nejistá.
Pomalu došel k ní, hltal každý kousek jejího těla. Vztáhnul ruce a položil ji je na ramena. Vypadal vážně, tělo se ji jemně třáslo a oči měla vytřeštěné.
,,Já mám strach," pípla.
Hector se podivil. ,,Ze mne? Nejsem zlý."
,,Jsi voják."
Přikývnul. ,,Všichni vojáci jsou zlý?"
,,Ne to ne," zamumlala honem. ,,Já nemyslela, že ty jsi zlý, ale," povzdechla si. ,,Mám strach, strach z toho, co se má stát."
Pousmál se, jedna jeho ruka sjela k její dlani, pevně ji stisknul a dovedl ji k loži, kam se uložili. Přitisknul se k ní, cítil, jak ji splašeně buší srdce, cítil její tlumený dech. Přitisknul své rty na její jemnou kůži a pokryl ji polibky. Od útlého ramene, přes krk, na tvář, na nos, na rty.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se tiše, aby nezaplašil tuto kouzelnou noc. Schoulená k jeho boku byla čarovná víla, která ho okouzlila a on ji pevně objímal paží rozhodnut, že ji nikdy nepustí.
,,Jsem šťastná," prohodila a i ve tmě si povšimnul jeho úsměvu, když k němu zvedla hlavu a ukradla mu jeden polibek. ,,Ale bojím se."
,,Čeho?"
,,Že mě jednou opustíš."
,,Já tě přece nikdy neopustím," zamumlala do jejich vlasů. ,,Já tady budu vždycky, abych tě ochránil, nedovolím, aby ti někdo ublížil, víš? Nechci, aby ses bála."
,,Slibuješ?"
,,Slibuji."

,,Hectore nechoď tam," vykřikla hnědovlasá víla a vyděšeně vylezla z postele. Když uviděla svého manžela na terase, tak si oddychla. Sen, který ji pronásledoval posledních pár měsíců ji děsil, ale až dnes viděla jeho konec. Krvavý konec.
,,Měla jsi ještě spát," usmál se na ni manžel. ,,Je brzy."
Neodpověděla mu, jen ho pevně objala a přitiskla svůj obličej na jeho hruď, on ji objetí oplatil, bradu zabořil do jejich měkkých vlasů.
,,Ty dneska nemusíš bojovat, pošli tam někoho jiného."
,,Jsem trojský princ," odvětil. ,,Musím se postavit na obranu svého města."
,,Hectore," zamumlala zoufale.
,,Pojď, něco ti ukážu," rozhodnul se.
Vzal ji za ruku a vedl ji tichými chodbami paláce. I většina služebnictva ještě spala a vojáci na stráži si jich nevšímali. Dovedl ji do chodby, která se zdála být slepou. Tam ji pustil a zmáčknul na jeden kousek zdi, skoro až u podlahy.
,,Tohle je tajná chodba, která vede z Troje, rozumíš? Musíš si zapamatovat, jak se k ní jde a pak tudy vyvedeš našeho syna a co nejvíc lidí, musíš jim pomoc pokud chceš, aby někdo přežil. Náš syn musí přežít."
,,Ale já…"
,,Udělej to pro mě, rozumíš?"
,,Půjdeš tudy s námi," vzlykla.
,,Snad," povzdechnul si. Nechtěl ji dávat naději, kterou sám necítil. Věděl, že v nejbližších dnech se rozhodne válka, která se vleče už devět let. Achájci se svým velkým vojskem leželi skoro pod hradbami, aby se pomstili za únos Heleny. Byla to vlastně bratrova chyba, on to zavinil, ale nikdy ho nahlas z toho neobvinil. Dá se obviňovat z lásky? Zamiloval se do spartské Heleny a pak ji unesl. Její manžel Meneláos si to nenechal líbit, jenže ten už je mrtvý a v čele vojska stojí Agamennon, kterému jde jen o to, aby zničil jeho domov. Před pár dny to vypadalo, že vyhrají, že bude moci sledovat, jak jeho maličký syn vyrůstá, jak se mění v muže a mohl by ho naučit, jak bojovat s mečem. Jenže situace se změnila. Ve víře, že proti němu stojí Achilleus, jediný člověk, co se mu prý vyrovná, se pustil do boje. Zvítězil, ale pod přilbicí Achillea, se skrýval jeho věrný přítel.
Teď za svou chybu zaplatí. Teď se utká s pravým Achilleem, kterého vede nepříčetnost a bolest. Koho zatím Hector ztratil? Málem bratra, kterého, ale uchránil a stovky mužů, ale svého věrného druha? Ne, měl všechny své milované u sebe v bezpečí.
Vrátili se s Andromachou do ložnice, políbil ji na čelo a pak ji pomalu připnul svoji zbroj. Kousek po kousku, pečlivěji než kdy jindy. Co, když je to naposled? Co, když naposled líbá svého synka, který si hraje s hračkami, které sám vyřezal a netuší nic o svém budoucím osudu?
Rozloučil se s rodinou. Kolem se vznášelo tíživé dusno. Andromacha plakala jako smyslů zbavená, tiskla ho ve svém náručí, kde se cítil bezpečně. On hrdý Řek.
A pak vyšel v čele svých mužů před bránu, kde již na něj čekal protivník. Souboj muže proti muži. Nemusí umírat další. Zatím ne.
Boj. Meče o sebe narážejí. Z pod přilbice stékají potůčky potu. Ani jeden z mužů nemá na vrch. Jsou stejně silní. Stejně dobří. Hrdinové na které svět nezapomene. A přece jen jeden neopatrný pohyb, jedno zaváhání.
Hector padá k zemi. Z jeho hrudi teče krev. Červená je přece barva lásky?
Andromacho…

(Pokud by vás zajímalo, jak podle pověstí dopadla Andromecha - Jedna pověst hovoří o tom, že se svým synem a několika Trojany opravdu uprachla tajnou chodbou a pak se někde usadila. Druhý pověst říká, že jejího a Hectorova syna svrhly z hradem a ji odvedl do otroctví syn Achillea a nutil ji, aby mu plnila "manželské povinnosti")
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama