Malířské odpoledne

27. února 2010 v 21:55 | Nikki |  6. Povídkové pokusy a tak
Krátká povídka, která se měla rozvíjet poněkud jinak, ale jelikož nemám na psaní až tak moc chuť, tak je to divné, ale potřebuju se rozepsat. Nj, když člověk dlouho zahálí, tak už to nejde tak snadno.

Poznámka: I pád na držku je pohyb dopředu
Postavy: Leroy a Danielle
Doba: současnost, r. 2009
Žánr: Romantika
Přístupnost: Přístupné


***

Slunečný paprsky tančily po skleněných okýnkách pařížské pyramidy. Byla půlka srpna a počasí se zbláznilo, po dlouhém měsíci dešťů a plískanic, vysvitlo slunce a zřejmě se snažilo napravit svou nepřítomnost. Ovšem výsledek byl katastrofální. Zahradníky marně bojovaly se zažloutlými trávníky, silničáři kropili silnice, aby se ve městě dalo vůbec dýchat, mraky turistů pak chodili skoro neoděni a při každé příležitosti si snažili alespoň nohy smočit v kašnách. Dokonce i tady v Louvru, kde je to přísně zakázáno.
Hnědovláska si jen odfrkla a sklonila pohled ke svým skicám, promnula hrudku v ruce a udělala několik tahů. Přítomnost turistů ji značně rozčilovala nebo spíše jejich nebetyčné porušování pravidel, na takhle vznešeném místě!
Zvedla šedivý pohled k obrysům budovy, změřila si střechu budovy a pro sebe si přikývla. Pod jejími dlaněmi skvěl nákres jednoho z pavilonu muzea.
Když ji na výkres dopadl stín člověka, zavrčela a podívala se, kdo se odvažuje rušit ji v práci.
,,It's great!" zvolal nadšený, zhruba čtyřicetiletý chlapík a zíral na výkres.
,,Thnaks," odvětila malířka a nehodlala se dál turistou vyrušovat, jenže ten měl zřejmě povídací náladu a tak začal vykládat, jak je to dobré, jestli to prodává a co dělá.
Po pár větách toho měla akorát, tak dost. Vyskočila na nohy, na ramena si pověsila tašku a bez rozloučení si to namířila mezi kašny směrem k pyramidě. Rázně si to mířila davem, vyhýbala se turistům a najednou ji do prsou cosi udeřilo.
Zmateně se rozhlédla. Nahoře nic, vpravo, vlevo nic, před ní nic. Nakonec ji padnul pohled k zemi a překvapeně vyjekla. U jejich nohou se válel mladý muž v uniformě policisty s kolečkovými bruslemi na nohou, zřejmě vyveden z míry stejně jako ona.
,,O-omlouvám se," zamumlala zatímco se on sbíral ze země.
,,V pořádku," usmál se, jedním pohybem ruky si symbolicky otřel kalhoty. ,,Nic se přece nestalo, jen příště bych se víc díval na cestu."
,,Jo," přikývla a rychle se prosmýkla kolem něho a upalovala, co nejrychleji z onoho místa celá rudá ve tvářích.
Když si byla jistá, že je v bezpečí, zhroutila se na schody pavilonu, který ji stál modelem a zavřela oči.
Když oči znova otevřela poněkud se setmělo. Pyramidu už slunce neosvětlovalo, dopadalo jen na kousíček náměstíčka a i teplota byla o něco příjemnější. Zmateně potřásla hlavou, usnou v Louvru! Určitě byla pro ostudu!
,,Ahoj," prohodil někdo z druhé strany než kterou právě sledovala.
Zamžourala tedy opačným směrem a srdce ji vyskočilo skoro do krku. Před ní stál policista, kterého dneska srazila.
,,Ahoj," odvětila nejistě a pořádně si ho prohlédla. Bylo na něm na první pohled něco zvláštního, něco podivně uklidňujícího a příjemného. Byl zřejmě o něco vyšší než ona, hádala tak metr osmdesát, měl krátce střižené světlé vlasy a modré oči v opálené tváři krásně zářily. Postava taky nebyla k zahození, spíše naopak. Však jako policaj musel být jistě v dobré fyzické kondici, když ještě jezdí pár hodin na bruslích.
,,Víš, že jsem ještě žádné dívce nepadnul k nohám?" zazubil se vesele. ,,Ale musím říct, že to je příjemná zkušenost, navíc k tak krásným nohám."
Do tváři ji opět vstoupila krvavá barva. ,,Ehem," vypravila ze sebe náročně.
,,Jen jsem si tak říkal, jestli by jsi nechtěla zajít třeba na zmrzlinu? U Eiffelovky mají strašně dobrou, velkou a smetanovou."
Dívala se na něj jako na zjevení a pak přikývla. ,,Ráda půjdu." Hned na to se plácla do čela. Nemohla by sakra ve svém mozku vyprodukovat nějakou inteligentnější větu?
,,Jen tak mimochodem, mé jméno je Leroy, není to sice nic moc, ale musel jsem se přeci představit, že," zasmál se.
,,Dannielle, ne že bych to jméno taky milovala," pokrčila rameny. Leroy ji na seznámení líbnul na tvář a pomale se vydali k metru, kterým se dopravili na Trocadero.
,,Co jsi tam vůbec dělala? Neměl jsem dojem, že tam chodí moc Pařížanů," optal se Leroy, když je eskalátor pomale sunul ven z metra.
,,Ráda kreslím a muzeum je přímo ideální objekt, je zvláštní, tajemné," zasmála se.
,,Straší tam."
,,Fantom Louvru?" povytáhla obočí. ,,Chtěla bych ho vidět, ale teda nevím, jestli bych z toho vyšla se zdravou kůží."
Hodnou chvíli ještě debatovali na téma různých přízraků, duchů a zjevení. Přešli náměstí a usadili se na zídce a jejich pohled si vysloužila Eiffelovka, která ve tmě zářila dožluta až se tajil dech.
,,Je to krása," špitla a Leroy jen vážně přikývnul, snad za celý večer ho ani jednou neopustil úsměv.
,,To je," přisvědčil, ale nedíval se na věž nýbrž studoval tvář dívky, která ho srazila až na zem. Ta se taktéž na něj otočila. Tohle byla přesně ta chvíle, chvíle, kdy se pomalu k sobě přiblíží, jejich nosy se jemně dotknou a rty splynou v jeden, chvíle kterou vždycky zkazí. Pootočila se k němu, aby ho mohla políbit pohodlněji, ale přitom točení ze zídky spadla taška, kterou měla přes rameno a mírně ji stáhla dolů. Dannielle se už viděla na zemi, ale Leroy ji chytil.
,,Nechtěl jsem tě shodit," zasmála se a pak se konečně políbili. Jen krátce, zkušebně.
,,Podívej," zamumlala Dannielle a kývla k Eiffelovce. ,,Září." Jako já, pomyslela si v duchu, ale nahlas to raději nedodala a sledovala bílé světýlka věže.
 


Komentáře

1 Jojo Jojo | Web | 16. dubna 2010 v 21:40 | Reagovat

Moc pěkný článek. Ta Dannielle je fakt dobrá. :-) Umíš moc krásně psát, u toho, jak jí ten policista padl k nohám jsme se úplně rozesmála. :D

2 Lyra Lyra | Web | 17. dubna 2010 v 22:47 | Reagovat

[1]: děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama